Můj příběh
Tak to jsem já. Louňovický zámek. Ano, na první pohled vypadám nezajímavě a omšele. Prostě obyčejný vesnický zámeček, jaký najdete v kdejakém zapadákově. Jenže tohle nebýval (a dosud není!) zapadákov. Kdepak, tady stál už od 12. stol. ženský premonstrátský klášter. Našli byste ho támhle naproti, za kostelem. Ten tu v té době už taky stával, ale ke klášteru nepatřil, byl to kostel farní. A já sídlo probošta, hospodářského správce kláštera. Protože i když byly sestry premonstrátky velice zbožné a skrovné panny, i ony potřebovaly něco do žaludku. A taky tu přijímaly hosty a provozovaly hospodářství. A k tomu všemu jsem sloužil já, resp. moje jižní křídlo.
Jak jsem v té době vypadal? Rád bych vám to popsal, ale to víte věk je věk, a i když nám zámkům slouží paměť přece jen trochu lépe než vám lidem, detaily už jsem bohužel zapomněl. Představte si mě zkrátka jako obyčejnou středověkou tvrz. Žádné zvláštní hradby jsem ale nejspíš neměl, to by mě v roce 1420 nemohli tak snadno vyplenit a poničit husité, kteří tudy táhli a udělali s klášterem konec. Naštěstí, sestřičky premonstrátky se zachránily a zachránil se i můj pán – probošt.
Sice jsem po staletích, když jsem zrovna sloužil jako škola, slyšel, že nějaký spisovatel Jirásek barvitě popsal jeho smrt v plamenech, ale nenechte se mýlit. Probošt husitské bouře přežil, jen chudák zchudnul a mimo jiné přišel i o mě.
Louňovice pod Blaníkem připadly obci Tábor, a ta sem poslala své správce. Určitě mě opravili, ale jak, to už se – nezlobte se na mě – zase nepamatuji.
Má nejlepší léta měla přijít po roce 1547. Tehdy císař Ferdinand I. Louňovice Táboru odňal a předal je šlechtickým majitelům. Nejprve Pernštejnům, ti se mě ale rychle zbavili a prodali pánům ze Skuhrova. Ten první se jmenoval Kryštof, ale ten si mě ještě tolik necenil, to až jeho syn Oldřich nechal přistavět další křídla a arkády. A vůbec se o mě moc hezky staral, proměnil mne v renesanční zámeček, kterým jsem vlastně pod tou oprýskanou omítkou dodnes.
Pan Oldřich byl vůbec renesanční kavalír se vším, co k tomu tehdy patřilo. Miloval krásné umění, stejně jak krásné ženy, a dobré knihy, stejně jako dobré pití. Jednoho dne se mu to ale nevyplatilo, nechal se vyprovokovat k souboji a v něm padl. To jsem – naštěstí – neviděl. Pana Oldřicha zabili ve Vitanovicích a pohřbili v Domašíně.
Skuhrovští mě vlastnili dál, pořídili mi krásný sgrafitový kabátek a nadále o mě všemožně dbali. Jenže i nad nimi už se sbíhala mračna. Poslední z nich, jemuž jsem říkal „pane“, Oldřich Sezima, se zapojil do stavovského povstání – bůh suď, co vy lidé, s těmi povstáními, bouřemi a válkami pořád máte. Stavovské povstání bylo krvavě potlačeno a Oldřich Sezima Skuhrovský přišel málem o majetek i o život. Byl to ale schopný chlapík, a nakonec si zachoval obojí, a tudíž i mě.
Nám kamenným stavbám není dáno zkoumat, jakými cestami se ubírají jejich majitelé, ale zrovna Oldřich Sezima asi nebyl zrovna symbol všech ctností. Věděl o tom, a tak, když umřel, nechal se právě támhle naproti u kostela pohřbít pod práh. Prý aby pykal za své hříchy. Jeho náhrobní kámen, tam stále najdete zazděný do kostelní zdi.
Za časů Oldřicha Sezimy mne postihlo i jiné ouvej. Vypukla třicetiletá válka a krajem táhli nepřátelští Švédové. Roku 1645 svedli vítěznou bitvu s císařským vojskem u nedalekého Jankova. A pak přišlo to, co už jsem tak dobře znal z předchozích staletí. Úprk obyvatelstva, prázdné domy, stodoly i chlévy. Naštvaní dobyvatelé, kteří chtějí loupit a nemají co.
Ne, že by se na mě a na kostele nevyřádili, ale minimálně zdi zůstaly stát.
Pan Oldřich Sezima umřel a novými majiteli se stali jeho dcera Ludmila Magdaléna a její choť Karel Adam Lev z Říčan. Nakoukněte do prvního patra, nad vchodem do sálu uvidíte krásný štukový erb Říčanů. Podobný, dokonce v alianci s erbem Skuhrovských, byste našli i naproti v kostele.
Na paní Ludmilu Magdalénu a jejího manžela vzpomínám rád, to byli uznalí majitelé, jenže zemřeli bezdětní a odkázali mě pražskému arcibiskupství. Nic proti němu. Hned první arcibiskup, který mě vlastnil – pan Jan Bedřich z Valdštejna pokračoval v mém zvelebování. Mimo jiné nechal nad vchod umístit svůj erb s arcibiskupským kloboukem. Moc do mě ale nezajížděl. Stal jsem se rezidencí arcibiskupských správců. Někteří byli sympatičtější, jiní méně. Také se v té době dost pohybovalo s mými věžičkami. Získal jsem je během renesančních úprav, ale pak mi byly sníženy.
Někdy v 2. polovině 17. stol. se kolem mě ochomýtal takový mládenec, syn místního kantora a regenschoriho. Moc jsem si ho neužil, byl to schopný hudebník a brzy odešel do Prahy, a pak prý až do Drážďan. Já ho znal jako Jana Lukáše Zelenku, ale pak si začal říkat Dismas a udělal velikou kariéru. Stal se uznávaným skladatelem a jeho díla se hrají dodnes. Nu, nechci se chlubit, ale občas i tady, v mých útrobách. Však jeden sál, který ve mně najdete, nese jeho jméno.
Jako sídlo arcibiskupských správců jsem to překlepal až do první poloviny 20. stol. V roce 1925 během pozemkové reformy mě zakoupila tělocvičná jednota Sokol. Docela jsem si ty chlapíky s péry na čapkách a šňůrami na kabátech oblíbil. Připomínali mi pana Oldřicha Skuhrovského. Chvíli tu s nimi a jejich družkami byla legrace, ale pak se do toho opět daly „velké dějiny.“
Po 2. světové válce – tak jí říkáte vy, pro mě to byla válka „kdovíkolikátá“ – mne vlastnila obec. Sloužil jsem jako škola, úřad (národní výbor), bydlelo se ve mně, byla tu tělocvična. V 80. letech 20. stol. jsem se opět dočkal vztyčení věží a taky jakés takés opravy. V 90. ve mně vzniklo bistro, pak drogerie, hospůdka, kadeřnictví… nic, proti tomu všemu, ale když si vzpomenu na opulentní hostiny, které se tu pořádaly za Skuhrovských! Na mohutné paruky barokních správců!
Aspoň, že ti Sokolové se mi vrátili. Pořádají ve mně různé plesy, zábavy, na zahradě koncerty. Někdy i svatby. To se vždycky zatetelím radostí, protože nevěsty chodívají oblečené skoro tak pěkně jako paní Skuhrovská (já vám to neřekl? Ten souboj byl kvůli ní…)
Trčím tu takhle už zkrátka pěknou řádku let. Pamatuju opata Gotšalka, zakladatele kláštera, jeho neteř Juditu, která byla jednou z prvních zdejších jeptišek, pamatuju běsnící husity, včetně Přecha z Hostovnic, který tu ukradl hrnec medu. Taky pamatuju roudenské horníky, kteří v okolí dobývali zlato.
O Skuhrovských už jsem vám vyprávěl. O paní Ludmile Magdaléně a jejím choti taky. Pamatuji ale i leccos dalšího…
Nemějte mi to za zlé, ale jak jsem po většinu své existence sloužil církvi, chce se mi poznamenat, že – dá-li Bůh, snad ještě něco dalšího zažiju…